Dubaj, jeden z nedotknutelných emirátů. Město superlativů a velkoleposti. Všichni ji potřebujeme vidět, aspoň jednou, i přesto že zítra bude jiná, krásnější a ohromující. Přes všechnu tu blyštící se krásu a velikost, přece jen něco přehlížíme. Napadlo vás někdy, kdo všechno na téhle umělé kráse pracuje? Dobře placení dělníci? Nenechte se napálit. 

Adžmán, město duší

Turisti, kteří Dubaj navštíví, vstřebávají vlivy megapole. Všechny zvláštnosti, které můžete vidět. Největší stavby, čistotu a drobné nuance, které váš obyčejný nádech promění v hlubší. Velkolepost překypuje ve všem, a jak to bývá, i v ukradených duších, které město polyká po stovkách každičký den. Tato nuance roste ve městě Adžmán. Adžmán je město ležící na břehu perského zálivu, předměstí Dubaje. V tomto nenápadném městě se rafinovaně skrývá pracovní tábor pro dělníky z celého světa, kteří přijíždějí do Dubaje s vidinou lepší budoucnosti. Podmínky jsou tu však nelidské. Nepálci, Bengálci, Pákistánci či Indové. Všichni jsou součástí mafiánských praktik. O problému pitné vody pro dělníky ani raději nemluvme. 

Hadí hlavy

Pokud vyrůstáte v chudobě, máte jen jediný sen. ŽÍT DŮSTOJNĚ, a tak uniknout chudobě je váš jediný cíl. Mnoho objetí tak naletí hadím hlavám. Tak se přezdívá dubajským ,,obchodníkům", kteří kšeftují s migrující pracovní silou. Pokud se chce například obyvatel Nepálu dostat do Dubaje, musí zaplatit obchodníkovi v přepočtu 60 000 Kč. Většinou se zadluží celá rodina, aby svého vizionáře do města snů a svobody dostali. Háček je v tom, že po příletu do Dubaje je novému pracovníkovi odebrán pas za příslibu brzkého vrácení. Svůj pas většinou už neuvidí. V této chvíli je pracovník majetkem jedné z mnoha společností SAE, která jej zaměstnává za velmi malou odměnu, ubytování nesplňuje standardy důstojného žití a pracuje se většinou 12 hod denně, na přímém slunci, jen proto aby šejkové dosáhli rychlejšího, vysněného a perfektního Dubaje. Spí na tenkých matracích a zdroj pitné vody je dostupný jen v přistavěných cisternách, a to jen když se najde například novinář, který na problém upozorní. V tomto případě se od stavění pyramid ve starověku nic nezměnilo. Tento velký kontrast je Dubajskou hanbou, která je velmi propracovaně utajována.

Ženy na dně sklenky

Obchod s bílým masem, je po celém světě obvyklým jevem. Kdo by ale řekl, že v arabském světě plném předsudků a pravidel, hlavně pravidel určeným ženám, se najde tolik nevěstinců. Nevěstinců složených, ve většině případech, z nedobrovolnosti místních žen. V utajených nevěstincích se mísí jak evropské kultury, tak asijské. Od Moldávie po Indii. V Emirátech nemají tyto ženy žádná práva. Byly oklamány, stejně jako pracující imigranti, a zlákáni lepším životem. Teď nejspíš sedí uvězněni v některém z dubajských bytů pod neustálým dohledem a čekají na další šílenou noc, kdy budou nuceni k sexu.

Malá Velkoměsta

V každé metropoli se najde malé, velké místo se svými pravidly a zlou, pro někoho pravdivější stránkou. O to větší problém je naše přehlížení. Je to jako když jsem byla malá a rodiče mě učily, co mám dělat, pokud mě někdo bude obtěžovat na veřejnosti. Nestačí křičet, to nikdo neslyší. Oslovit konkrétního člověka, to funguje. V případě, že člověk v tísni nemá koho oslovit, prosím, poslouchejte ten křik. Kde je dobro je i zlo, pokud je ale zla víc a toto spojení není vyvážené začne růst, přerůstat nás a mi se spokojíme s tím, že je to tak v pořádku. Mnohdy zapomínáme, že trable tu mohou čekat také na nás. Vnímejte, je to důležité.

Text: Nikola Bohóvá

Foto: Monika Martínková, Nikola Bohóvá, idnes a wikipedia

Doporučené čtení: McMafie, závažné organizované zločiny, autor: Misha Glenny